NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„One day I started to find my way, mama said be careful, don´t go away… „ Tak takhle vesele začíná titulní věc od Viu Drakh. Život je prostě moře flašek, jak kromě názvu názorně ukazuje i fakt vtipný obal jedné strany tohoto „sevninče“. Titulní věc Viu Drakh je dost odlišná od jejich materiálu na poslední desce Death Riff Society. Možná se jim tam nehodila, tak ji dali na vinyl. Není to takový death´n´roll, zní to spíše jako zrychlení a podladění punkový Motörhead, Fischův chraplavý vokál frázuje v pauzách mezi riffy a celá skladba je protkaná hevíkově znějícími sóly. No možná to byl záměr, protože i text je jednoduchý - o tom, jak se někomu bortí sny sotva vystrčí nos z rodičovského domu. Přívažkem k materiálu Viu Drakh je (jak už to na EP bývá) obligátní cover, tentokrát od punkových Accion Mutante, a to Crash Yuppies Must Die, doplněná vokálem Olliho z Helblazer. Prostě punk/crust, docela v pohodě, i zvukově (nahrávalo se v Hallem stejně jako při desce Také No Prisoners…). Viu Drakh mají ale rozhodně lepší věci, než je tahle legrácka. Tohle EP je spíš jakási vzpomínka na společně turné s druhými zúčastněnými…
Druzí zůčastněné jsou pochopitelně švédští punk/crustěři Driller Killer, kteří zde dokazují, že jinak už prostě hrát nebudou. Klasické punkové riffy, nějaké to „metalové sólo“ a šupito presto, jen ať je to za námi. Ilustrativní obal k titulnímu fláku, na kterém je pes s utrženou lidskou rukou v tlamě, vás možná pobaví, ale to je tak vše. Prostě průměrný punk/crust, o kterém po instrumentální stránce nelze říct nic objevného. Někoho to ovšem může neuvěřitelně bavit. Mne bohužel moc ne. Jako se Viu Drakh svou předělávkou hlásí ke svým punkovým kořenům, činí tak i Švédové. Jejich kořeny tkví (jak jinak, že?) v Discharge, zde se tedy baví při jejich Never Again. Normálka. Jako vzpomínka na turné je to počin příznačný, ostatně i momentky umístěné uvnitř obalu napovídají, že to bylo hlavně o zábavě. Jako muzikanti jsou ovšem Viu Drakh jednoznačně lepší…
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.